Vypnuli motor. Na Drromm se zatím snesla noc, zatažená obloha zčernala a rozhostila se absolutní tma. Teodor stěží rozeznával matný obrys Nasovy postavy jdoucí těsně před ním. Následoval ji s pocitem pokusného zvířete vhozeného do labyrintu, zmateného a plašícího se každým zvukem, pachem, dotekem. Oči nevidí skoro nic, o to víc pracují ostatní smysly. Nohy cítí, že tráva je mokrá a kluzká - z její divoké vůně se tají dech; uši vnímají nejprve vzdálené, avšak každým krokem sílící zvuky. Šustot větru a deště se mísí s čímsi melodičtějším, s lidskými hlasy. Pak pozemšťan s bušícím srdcem spatřil na pozadí deštivé noci, rozkládající se, kam oko dohlédne, hřejivé světlo. Lampiony mezi trámy dřevěné stavby a rozzářené lidské tváře.
„Snad nemáš strach?“ pokynul mu jeho průvodce. „Pojď.“

„Řekni mi o Samuelovi víc.“
„Co chceš vědět?“ lehce svraštil čelo Naso. „Že miloval jazz? Že na loď propašoval sud skotské? Že znal všechna sprostá slova a s oblibou nás učil je používat?“ pousmál se. „Že jsem ho měl rád? Byl jako esence pozemskosti. Zemské lidskosti, té kultury a dějin... jako by z něho rašily kořeny. Jenže uprostřed vesmíru neměly najednou kam vést,“ učinil Naso bezvýchodné gesto. „Jako by plaval v prázdnotě a my ho nedokázali udržet. Nikdo z nás... Ani já.“
Pozemšťan přikývl. „Čím dřív si to odpustíš, tím dřív se ti uleví.“

Chodbou Rosenkrantze se rozlehlo tiché cvakání. Teodor pootevřel oči a na okamžik spatřil siluetu drobného čtyřnohého stvoření se zvědavě nataženým krkem, jak větří ve vstupním prostoru. Nadzvedl hlavu. Zvíře sebou trhlo a s cvakáním drápků o podlahu splašeně uteklo. Pomalu se posadil a rozhlédl se po místnosti. V koutě u zdi se válely střepy z láhve, kterou včera ve vzteku rozbil Naso. Při vzpomínce na jejich rozhovor ho píchlo u srdce. Vrávoravě se postavil. Zbytkový alkohol v krvi a žaludek svírající se hladem. Měl chuť posnídat Neo-Subutex z nouzového boxu a zbavit se tím kocoviny. Zároveň ale cítil zvrhlé potěšení při myšlence, že tenhle trest si po právu zasloužil. Rozhodl se proti svému žalostnému stavu neudělat nic. S pocitem jakéhosi pochybného morálního vítězství nad sebou samým vyšel z lodi a přimhouřil oči do slunce.

Než usnul, ještě dlouho přemýšlel. Cestoval ze Země do Alfa Centauri celých dvacet let, aby se dostal zpět na začátek. Dál než do doby před králem Artušem – až kamsi do dětství lidské společnosti. Drrommané vědí, co je to moc, strach z ní a boj o ni – dobře se seznámili s pozemskou historií. Mají tedy představu o tom, čemu se zdaleka vyhnout. Život bez manželství, peněz a jiných pozemských samozřejmostí dává vhodné podmínky pro zalidnění planety. A respektování výše uvedeného poskytuje osamělé hrstce lidí možnost přežít. Otázka je, jak dlouho tahle utopie na Drrommu vydrží. Teodor si vzpomněl na Nasův strach tehdy v noci na terase: ‚Děsí mě to, co s námi bude. Hlad, konflikty, násilí a smrt.‘ A dal mu za pravdu.